Bývaly doby, kde se české dělnictvo hlásilo ke slovu a zasazovala se aktivně za své lepší existenční postavení vzdor všem perzekucím a příkořím státu i pronásledovaní se strany továrníků. Za c.k. Rakouska, ale i za první republiky jsme mohli být svědky neustávajících stávek a mzdových bojů na pracovištích. První stávkové boje se rozhořely počátkem 80. let 19. století. V českém dělnickém hnutí se tehdy ujalo sociálně demokratické a anarchistické hnutí, které uplatňovalo odlišné způsoby podoby odborového hnutí.
Syndikalistické hnutí, k jehož odkazu se hlásí také Iniciativa pracujících nachází své počátky v 90. letech se vznikem prvních odborných dělnických spolků. Největší ohlas získává v kruhu textilního, stavebního, cihlářského dělnictva a především mezi hornictvem.
První velká stávka horníků propukla v roce 1882 a položila základy pozdějšího revolučně syndikalistického hnutí. Nastalo období tuhé perzekuce dělnického hnutí a tak další větší stávka horníků s účastí několika tisíc lidí proběhla v roce 1893 na Duchcovsku a Mostecku, další pak v roce 1896. Památná je několikatýdenní generální hornická stávka z roku 1900.
V tomto roce také anarchističtí syndikalisté dochází k poznání o nutnosti založení vlastní odborové organizace. Impuls k založení první odborové organizace vzešel z roztržky mezi anarchistickými a sociálně-demokratickými delegáty na trnovanské konferenci Svazu horníků a hutníků v červenci roku 1900. O zakládání anarchistických hornických organizací rozhodla konference v Duchcově konaná 2. září 1900. Podle jejího usnesení přistoupili anarchisté k zakládání samosprávných odborových hornických spolků.
Pokračující perzekuce, však tyto snahy nutně pozdrží, ačkoliv proběhne několik konferencí. Severočeské hornictvo nakonec 24. září 1903 zakládá první masovější syndikalistickou organizaci Severočeskou federaci horníků. Organizace stojí na základě autonomně federativním a na politicky neutrálním syndikalismu, odmítající parlamentní cestu jako paliativní prostředek. Místo toho razí heslo, že si pracující sami musí vydobýt svá práva přímo hospodářským bojem. Severočeská hornická federace je v podstatě federací místních dělnických spolků. Celkem sdružovala asi 25 dělnických spolků s 900 – 1000 členy, avšak okruh sympatizantů byl mnohem širší.
Syndikalisté budují autonomně federativní organizace a spolky, ponejvíce jich na severu v rámci SFH působí Mostecká federace, Duchcovská federace a Teplická federace (zahrnující i Ústí nad Labem), na severovýchodě a východě Čech se vzniká Liberecká federace a Federace severovýchodních Čech, v dalších krajích vznikají jednotlivé organizace například Pražská autonomní organizace či Mladoboleslavská autonomní organizace.
Především na severu se syndikalisté pouští do dalších bojů. Již během roku 1903 se vede intenzivní boj za změny v bratrské pokladně. Za tímto účelem svolávají památný tábor celého severu do Oseka pod hrad Rýzmburk, kterého se účastní na 30 000 lidí. Tato akce se stane nejmasovějším vystoupením hnutí. Zároveň proběhne jednodenní stávka. V červenci 1904 došlo k protestům proti snaze kapitalistů a úřadů změnit služební řád horníků, což by vedlo jen ke zhoršení jejich těžkých pracovních podmínek. Syndikalisté svolávají několik demonstrací s několikatisícovou účastí. Proběhla i dvoudenní stávka asi 10 000 horníků. Zároveň vyvíjela tlak na svolání delegátů Báňského společenstva, které měli ve svých rukou sociálně demokratičtí zástupci, jejíž zradou došlo právě k oněm úpravám v neprospěch dělnictva. Po té začali syndikalisté stavět vlastní kandidátky do těchto zastupitelských hornických institucí. Těsně před vypuknutím první světové války v letech 1913 a 1914 získali v Báňském společenstvu více delegátů než sociální demokraté.
Došlo také k očekávanému sjednocení anarchosyndikalistického hnutí. Dne 27. listopadu 1904 byla v Lomu u Mostu ustanovena Česká federace všech odborů (ČFVO). ČFVO měla charakter určité rámcové základny, ve které se měly sdružovat federace jednotlivých pracovních oborů. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů. Odborové skupiny ČFVO fungovaly např. v Praze, Kladně, Motyčíně (střední Čechy), Českých Budějovicích (jižní Čechy), Plzni, Chomutově (západní Čechy), České Třebové, Hořicích, Warnsdorfu, Grunwaldu, Příkré n./Orlicí, Machendorfu, Nové Pace, Ústí n./Orlicí, Turnově, Náchodě, Chrastavě, Sobotce, Bytouchově, Kuchelně, Koštálově, Červeném Kostelci, Radostíně, Liberci, Dvoře Královém, Mladé Boleslavi, Hrádku, Růžodole, Jablonci n./Nisou (východní a severovýchodní Čechy), Duchcově, Mostě, Ústí n./Labem, Lomu, Nových Verneřicích, Hrobech, Teplicích, Libkovicích, Falknově, Souši, Lipětíně, Lounech, Kopistech, Záluží, Horním Litvínově, Bruchu a jinde (severní a severozápadní Čechy).Tyto skupiny zastupovaly hlavně horníky a textiláky, v menší míře ale i zedníky, drobné řemeslníky (krejčí, ševci apod.), tovární dělníky aj.
Dne 16. června 1906 uspořádala ČFVO v Mostě velký tábor lidu na podporu tzv. Bratrských pokladen (zajišťovaly určitá sociální práva horníků, šlo o jakousi pojišťovnu), když se úřady pod tlakem majitelů dolů snažily změnit jejich stanovy přirozeně k horšímu. Masové demonstrace se zúčastnilo asi 15 tisíc horníků. Na 26. 8. 1906 svolala ČFVO do Lomu hornickou anarchistickou konferenci, kde byla navržena všeobecná hornická stávka pro dosažení řady požadavků mzdových i jiných. 30. 8. 1906 pak skutečně tato stávka v severozápadních Čechách vypukla, organizovaly ji ČFVO a SHF. Stávka probíhala i přes odpor sociálních demokratů. Začátkem září už stávkovalo asi 15 tisíc horníků z víc jak 70 dolů. Stávka skončila pod tlakem úřadů a policie a díky zrádné nesolidární blokaci sociálních demokratů až 17. září 1906. Majitelé dolů připustili jen některé dílčí mzdové požadavky. Úřady rozpustili během roku 1907 Severočeskou federaci horníků. Náhradou vzniklo Volné sdružení českých horníků kolem časopisu „Hornické listy“. Během roku 1908 byla ustanovena Hornická federace, která se stala odborovou federací ČFVO. Kvůli zradám sociálně demokratických odborů syndikalisté přistoupili během roku 1907 k taktice “pasivní rezistance” a krátkých stávek na jednotlivých závodech, které byly často úspěšné.
Krátká historie ČFVO probíhala za velmi dramatických událostí, provázených soustavnou perzekucí představitelů ČFVO, což značně brzdilo její rozvoj. Přesto na svém vrcholu sdružovala ČFVO až 4000 členů asi ve 130 odborových skupinách a spolcích. Přirozeně okruh sympatizantů byl mnohem větší.
ČFVO působila také ve Vídni, kde mezi českým dělnictvem, často pracujícím na stavbách, byla založena Federace stavebních dělníků s asi 300 členy.
Na jaře 1908 se podařilo získat do řad ČFVO jako nové členy celkem asi 40 zaměstnanců železnice. Vznikla tak dokonce autonomní sekce ČFVO – železniční odbor, který připravoval vlastní časopis „Předzvěst“. Vládní úřady ale nesly tento krok s velkou nelibostí a obavami, protože už v minulosti byla doprava v Rakousku – Uhersku ohrožena i vážně narušena tzv. pasivní resistencí. Tedy specifickou formou přímé akce, při níž se železničáři začali hromadně řídit všemi oficiálními byrokratickými pravidly a řády o fungování železnice (které se pro svou složitost a praktickou nesmyslnost většinou přesně nedodržovaly), což brzy vedlo k chaosu a téměř kolapsu na dráze. A proto možnost, že by mezi železničáře pronikli ještě odborově organizovaní anarchisté z ČFVO, byla pro rakouské úřady nepřijatelná. První a jediné číslo listu „Předzvěst“ bylo hned celé zkonfiskováno. Proti aktivistům Železničního odboru ČFVO byla zahájena série, vesměs zinscenovaných, soudních procesů za porušování předpisů a řádů platných pro státní zaměstnance. Česká federace všech odborů a všechny její složky, byly c. k. místodržitelstvím rozpuštěny výnosem ze 7. srpna 1908 s absurdním odůvodněním, že činnost spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu.
Perzekuce syndikalistické hnutí značně oslabila. Přesto dne 21. února 1909, půl roku po úředním zákazu anarchistického odborového sdružení Hornické federace a ČFVO, byla v Lomu ustanovena Zemská jednota horníků. Součástí Zemské jednoty horníků se stalo hned zpočátku 17 odboček, převážné na Mostecku a na Duchcovsku. Zemská jednota horníků se časem rozrostla na asi 700 členů v 28 odborových skupinách a spolcích. Později počet ještě stoupl. Orientovala se na politicky neutrální revoluční syndikalismus. Udržovala velmi dobré kontakty s francouzskou CGT, německou FAUD a informační kontakty rozvíjela i s IWW (Průmysloví dělníci světa) v USA. Největším vystoupením byla velká stávka v roce 1912. Její činnost trvala až do poloviny roku 1915, kdy byla jako státu nebezpečná organizace rozpuštěna. Syndikalisté však v činnosti pokračovali v ilegalitě během celé první světové války.
Syndikalisté se pokusili obnovit i všeodborovou centrálu v podobě Všeodborového sdružení dělníků Ochrana, která působila v letech 1910 až 1914, kdy byla státem zakázána. Avšak ani v nejmenším se mu nepodařilo nahradit dřívější ČFVO. Trpěla především tím, že jak horníci, tak textilní dělníci působili ve svých samostatných odborových organizacích. Sdružovala tak asi 200 členů různých profesí.
Ve dnech 6. – 7. srpna 1910 byl v Nové Pace sjezd 22 anarchistických textilních spolků. 60 přítomných delegátů během něj projevilo přání, aby byla obnovena textilní odborová organizace, která zanikla v roce 1908, po rozpuštění České federace všech odborů – ČFVO. Jednalo se o Federaci textilního dělnictva. Přítomní delegáti textilních dělníků založili novou syndikalistickou organizaci – Dělnickou textilní jednotu (DTJ). Ta měla při svém vzniku asi 300 členů a sídlila ve Dvoře Králové. Na podzim 1911 se DTJ aktivně zapojila do rozsáhlé stávky textiláků, kterou však řídila na většině míst sociální demokracie. Na některých místech severovýchodních Čech řídila ale stávkové výbory DTJ. DTJ zasedla v akčním výboru, kteří řídil přípravu stávky a její průběh. Během tří dnů zastavilo práci v severovýchodních Čechách kolem 36 000 textiláků. Jednání se vleklo, a proto stávka skončila až 7. listopadu 1911. Po vítězné stávce vzrostla i prestiž DTJ mezi textilním dělnictvem. Bezprostředně po stávce do ní vstoupilo kolem 200 nových členů a DTJ tak měla přes 500 členů. DTJ udržovala mezinárodní kontakty se španělskou CNT, italskou USI, švédskou SAC, německou FVGD, americkou IWW (v níž působili i mnozí čeští emigranti) a dokonce i s argentinskou FORA (v níž svého času bylo rovněž několik aktivních českých emigrantů, kteří pak dopisovali do Čech o anarchistickém hnutí v Argentině). Válka a s ní spojené represe v letech 1914 – 18 postihly také DTJ i ona byla státem rozpuštěna.
Vypuknutí I. světové války znamenalo pro syndikalistické hnutí období zostřené perzekuce, stát rozpustil dělnické spolky, ale i odborové organizace a zastavil vydávání časopisů. Došlo k zatýkání, plno členů odborů bylo odvlečeno na frontu. Horníci pracovali na dolech ve vojenském režimu. Přesto syndikalistické hnutí nebylo umlčeno. Těžká práce a především katastrofický nedostatek potravin pro horníky a jejich rodiny vyvolaly v letech 1914 – 1918 vlnu stávek do jehož čele se postavili hlavně syndikalisté, bývalý členové Zemské jednoty horníků.
Po první světové válce se v Severních Čechách z řad hornických anarchosyndikalistů a revolučních syndikalistů vytvořila nová odborová organizace – Sdružení československých horníků (SČH), ta navazovala na předválečnou Zemská jednota horníků. Sdružení československých horníků bylo založeno na 1. sjezdu horníků a hutníků z řad anarchosyndikalistů konaném 28. a 29. prosince 1918 v Duchcově. Přítomných bylo 59 delegátů, kteří zastupovali 5200 členů z třiceti odborových organizací se rozhodlo pro znovuvybudování společné odborové centrály. Účastnili se ho delegáti ze Severních Čech, Kladenska a Nýřanska. Později vznikají odbočky také na Ostravsku a Trutnovsku. V nejlepším období rozvoje čítala na 14 000 členů. Syndikalisté stáli v čele vlny stávek v letech 1918 – 1922, které vymohly horníkům zvyšování mezd a mnohá další zlepšení. Stávkové boje pokračovaly i v dalších letech první republiky. Syndikalisté museli čelit neustálým útokům a snahám KSČ. Pokusy z let 1925 a 1927 o začlenění Sdružení horníků do Rudých odborů byly odmítnuty. Syndikalistické hnutí však trpělo zhoršující se hospodářskou situací a rostoucí nezaměstnaností, se kterou souvisel úbytek členské základny. Na počátku roku 1930 působilo asi 35 místních syndikalistických odboček, avšak členská základna spadla pod 6000 členů. Navíc stát zavedl „genstký systém“, který byl pro méně početné odbory likvidační. V polovině roku 1930 se SČH i přes protesty některých členů nakonec připojila k Jednotě československých horníků, což byly odbory národních socialistů, s nimiž měli dobré vztahy a byly obdobně početné. SČH vystupovala jako autonomní syndikalistická frakce v rámci Jednoty horníků, a udržela vydávání svého časopisu „Hornické listy“ až do roku 1938 do Mnichovské dohody, kdy byly severní Čechy připojeny k nacistickému Německu a odborové organizace rozpuštěny a vydávání „Hornických listů“ nacisty zastaveno. Syndikalistické noviny „Hornické listy“ začaly prvně vycházet již v roce 1905 a až na 3,5 letou přestávku po jejich zákazu za první světové války vycházely úctyhodných 21 let.
Po druhé světové válce se syndikalisté z důvodu obsazení severních Čech, rozhodli často odstěhovat do vnitrozemí, roztrousili se do mnoha míst, mnozí zemřeli následkem strádání a nemocí, jiní sešli věkem. Navíc v roce 1948 nastoupila k moci KSČ, která by působení syndikalistické organizace nepřála. A tak syndikalistické hnutí ani Sdružení československých horníků již obnoveno nebylo. K znovuobjevování syndikalistických myšlenek došlo až mládeží po roce 1989.
