Inicjatywa Pracownicza, zpočátku jako neformální skupina, začala fungovat před 18 lety, těsně před vlnou protestů zaměstnanců, kterých jsme byli svědky v letech 2002-2003. První skupina asi 20-30 lidí zahrnovala rozmanitou skupinu lidí, většinou mladých, spojenou s anarchistickými kruhy. Velkou část však tvořili zaměstnankyně, zaměstnanci i nezaměstnaní. Několik aktivistů pracovalo ve velkých továrnách, jako např. ve Štětínských loděnicích nebo v ocelárnách v Miasteczku Śląskie. Začátkem roku 2002 jsme navázali kontakt s Marcelem Szarym a odborovými aktivisty z podniků Cegielského v Poznani. 28. června 2002 poprvé s členy odborových svazů z NSZZ „Solidarność“ a „Solidarność’80“ z HCP, pochodovalo ulicemi Poznani asi 100 aktivistů a příznivců IP pod černými a červenými praporky na protest proti hromadnému propouštění. To byly první masové akce, kterých jsme se zúčastnili.
V červenci téhož roku jsme se ve Štětíně stáli u zrodu Národního protestního výboru (OKP), kterému jsme jako aktivisté Iniciativy Pracujících pomáhali organizovat práci výboru a předsednictva, jakož i celostátních protestů v červenci a srpnu 2002. Mnoho protestujícího osazenstva se poté připojilo k OKP. V té době jsme mimo jiné navázali kontakt se zaměstnanci Nemocnice Rydygiera ve Vratislavi,továren Bizon-Bial z Białystoku, Vagon z Ostrówa, Wrzesnia Tonsil, Huta Sendzimir, s Poznań Goplana, Łódź Uniontex atd. Ocitli jsme se v centru bojů zaměstnanců. Nejdůležitější zkušeností té doby však byly boje v továrně Kabli na konci listopadu 2002. Po mnoho týdnů jsme podporovali stávku pracovníků blokujících brány kabelové továrny. Protestovali proti likvidaci jejich továrny a odstranění strojů.
V těchto aktivitách jsme pokračovali navzdory kritice. Byli jsme napadáni za to, že se, zabývaje se záležitostmi zaměstnanců, vracíme se k rétorice z 19. století, která je zastaralá. Jiní zase trvali na tom, že naše zapojení by nemělo být založeno na spolupráci s odbory, ale pouze na anarchistickém hnutí. Většina však viděla Iniciativu pracujících jako součást širšího, autentického dělnického a profesního hnutí, historicky odkazujícího na kořeny anarchosyndikalistů, tradice předválečného odborového svazu, srpnové stávky a první “Solidaritu”.
V roce 2004, jak si vzpomínáme, v podnicích Cegielského (HCP) nastoupila krize . Vlna předchozích protestů ustoupila. Začali jsme se ptát – co dál? Po těchto dvou letech zkušeností si někteří zaměstnanci a aktivisté Solidarity 80 z HCP nedokázali představit návrat k dřívějším praktikám byrokratického odborového svazu. Chtěli militantní organizaci, která neustále hájí zájmy zaměstnanců a jejíž vůdci nemohou být zkorumpováni zaměstnavateli a státem; organizace, která bude otevřeně kritizovat chování byrokratických odborů a poskytne jim alternativu. IP byla zastáncem tohoto přístupu. Proto, když 16 zaměstnanců z HCP založilo odborový svaz, který měl splnit jejich očekávání, rozhodli se ho nazvat „Iniciativa Pracujících“.
Sílu odborového svazu jsme pilně budovali – od nuly a na nových principech. Během prvního roku se k nám napříč celou zemí připojilo 100–150 lidí. Některé výbory se zhroutily téměř okamžitě po založení. První obětí útoku na naši Iniciativu pracujících byl Sławek Kaczmarek z Uniontex v Lodži. Poté, co stávkující dělnící vytvořili „nový“ Uniontex jako zaměstnaneckou společnost, aby zachránil pracovní místa, založil Sławek ve společnosti Iniciativu pracujících a stal se jménem zaměstnanců členem dozorčí rady. Manažeři se ho však z Rady rychle zbavili a později – v prosinci 2004 – ho nelegálně vyhodili a přerušili s ním zaměstnanecký vztah. Propouštění odborových aktivistů jak z IP, tak z jiných organizací se stávalo čím dál častějším. Začátkem roku 2006 jsme bránili Darka Skrzypczaka z Goplany (NSZZ “Solidarność”) a připojili jsme se k Výboru pro pomoc a obranu utlačovaných zaměstnanců (KPiORP).
Aktivity v rámci KPiORP daly Iniciativě pracujících potřebnou dynamiku. Demonstrace, které se sejde pokaždé zhruba až 1 000 lidí (na obranu Skrzypczaka v dubnu 2006 v Poznani; na obranu Kaczmarka v říjnu 2006 v Lodži a poté na obranu propuštěného aktivisty IP Jaceka Rosołowského z Impel Tom v dubnu 2007 ve Vratislavi), kterých se zaměstnanecká iniciativa účastnila jako samostatný černorudý blok byly pro nás všechny důležitými zkušenostmi. Ukázaly, že IP ve spojení s jinými odbory není jen okrajovou organizací.
Ač jsme dosáhli počtu 1000 členů, přesto jsme se nestali nijak zvlášť velkou organizací. Naší výhodou byla (a je) aktivita a důslednost v akci. Mnozí z nás byli propuštěni z práce pro svou činnost v odborech, pro odhodlání bránit pracovní práva. V krátké historii našeho hnutí můžete napočítat alespoň 30 takových případů. Někteří z aktivistů, jako je Jacek Rosołowski, několikrát přišli o práci. Kromě Jacka Rosołowskiego a Sławomira Kaczmarka vzpomeneme ještě další: Piotr Duplaga, Robert Szkwarek, Tadeusz Jakubczak, Roman Szczęsny, Aurelia Włodarczyk, Jolanta Szupyra, Łukasz Sibilak, Rafał Jackowiak, Piotr Krzyżaniak, Bartosz Kantorczyk, Dorota Rosa, Wojciech Idzik, Agnieszka Gałek, Mateusz Żuk, Krzysztof Stawicki, Anna Ziętarska, Agata Tokarska, Adam Zygmański a jiní.
Rovněž jsme věnovali mnoho prostoru diskusím o taktice fungování, přizpůsobování se potřebám a novým podmínkám na trhu práce. Stali jsme se jedním z prvních zaměstnaneckých iniciativ, zabývajících se mimo jiné otázkou sezónních pracovníků. V létě roku 2005 jsme byli iniciátorem hlasité mezinárodní solidární akce s těmi, kteří byli propuštěni kvůli boji za práva zaměstnanců a organizování stávky v síti supermarketů TESCO v Irsku, včetně člena našeho sdružení Radka Sawického. Protesty se konaly v osmi městech ve Velké Británii, v Irsku a několika polských městech (včetně Poznaně, Štětína, Varšavy a Gdyně). O rok později jsme v rámci KPiORP uspořádali informační kampaň o ochraně práv sezónních pracovníků ve více než 100 městech napříč Polskem.
Naši aktivisté také často organizovali stávky. V Greenkett stávka poprvé vypukla na konci roku 2006. V reakci na nevyslyšené žádosti o odměny a zlepšení pracovních podmínek se zaměstnanci na začátku roku 2007 rozhodli založit naši odborovou organizaci. Další stávka se konala v lednu 2010. Bartosz Kantorczyk byl spolu s poštovními úředníky v Gdaňsku iniciátorem celostátní „divoké stávky“ na polské poště, která vypukla v listopadu 2006 a rozšířila se po celé zemi. Iniciativa pracujících také vedla dlouhosáhlé stávkové akce v nemocnici v Bielsku (2009). V roce 2007 uspořádala Iniciativa pracujících řadu neformálních stávek v práci v podnicích Cegielského (HCP), která trvaly náhodně od několika minut až po několika hodin. Na popud IP došlo také k jednodenní stávce, kdy 90 procent osazenstva HCP oznámilo tzv. ”Dovolenou na vyžádání”. V důsledku tohoto protestu vyjednali zaměstnanci HCP 30% nárůst mezd.
Kromě toho stále však existují i jiné náročné úkoly, které musíme jako Iniciativa pracujících zastávat: bránit jednotlivé členy proti šéfům v pracovních soudech, psát dopis ředitelům podniků, pracovat v sociálních výborech a zaměstnaneckých radách, dále právní poradenství, školení, informace a publikační činnost atd.
Přeloženo a kráceno z časopisu Inicjatywa Pracownicza – biuletyn środowisk pracowniczych nr 31, březen 2011 z článku “10 let Inicjatywy Pracowniczej”, napsal Jarosław Urbański.
